O paní Kristanové
Na babičku Kristanovou mám vzpomínku z dětství. O velikonocích se chodilo na koladu po chalupách, u nás na horách chodila i děvčátka a tak se mnou strejda Milda obešel nejbližší sousedy. Chodili jsme k Ouhrabkom do školy, tam jsem dostala velkou cukrovou kraslici, která byla půlená, uvnitř s pytlíčkem bonbónů a v cukrových půlkách byla sladká šťáva - snad rumová tresť. U Kristanů jsem vždy dostala vajíčko namodro obarvené, s vyškrabávaným a na hnědo obarveným zajíčkem. To dělala stará paní Kristanová. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že také moc krásně malovala a psala básničky. Námětem jejich veršů byly nejenom přírodní krásy našich hor, ale také vtipně glosované příhody jejích dětí a kamarádů. Veršování je mi blízké a protože některé básničky se ke mně dostaly, podělím se s Vámi aspoň o úryvky.
Časem snad nezůstane jen u nich, s paní Šrámkovou – dcerou paní Kristanové se chystáme shromáždit a přepsat vše, co se zachovalo, doplnit kresbami a pak se uvidí, třeba takovouto sbírku budeme moci nabídnout všem, kteří i ni budou stát. Věřím, že se tak podaří uchovat a předat dál svědectví, že ač lidé na horách měli živobytí nelehké, přesto se uměli radovat ze života a krásy kolem nás tak, že nás potomky to může naplnit hrdostí, obdivem i dojetím.
Kotel
Milada Kristanová
Nejkrásnější náš Kotel je,
vždy snad v ranní zoři,
to jeho vrch tak čistý je
a do růžova hoří.
Teplem jarního sluníčka
zaseté obilí klíčí
a horské stráně rozkvetou
zlatými petrklíči.
...
Je-li však Kotel blizoučko
a hory jsou tak čisté,
tohle už u nás každý ví,
že pršet bude jistě.
A potom podzim krajem jde
a čas už bývá jiný,
tu chodí naše maminky
do Kotle na brusiny.
...
Někdy se na Vrších vozíme,
děti už napřed jedou,
dlouho se dívám na Kotel,
že mě až nožky zebou.
A když za zimních večerů
vychází měsíc jasný,
je Kotel celý stříbrný
a pohádkově krásný.
Labe
Milada Kristanová
Kalíšky vzácných sasanek
se k malé stružce sklání,
před severákem horská kleč
mladičké Labe chrání.
A vesele se rozběhne,
když na cestu se dává,
a každým krokem mohutní
a krásnější se stává.
...
Jen o maličký kousek dál,
kdopak za něho ručí,
vrhá se Labi Bílému
divoce do náručí.
A tu v tom prudkém objetí,
se obě řeky zpění,
dole je spoutá přehrada
a v hlubokou tůň změní.
....
A když nás zrádně opouští
je Labe smutné a tmavé
vždyť v Krkonoších nechalo
své šťastné dětství hravé.
Naše auto
Milada Kristanová
Na Roudnici u stříkačny
je železa hromada,
jeli si tam pro kolečko
Olda, Vláďa, Milada.
Pyšně kolem sebe hledí,
každý jako velký pán,
vždyť to auto co tak frčí,
sestavil náš Olda sám.
...
Když přijeli do kolena,
Míla zavolala znova:
„Oldo, zastav, už je zle,
nos můj o silnici dře.“
A než Olda zarazil,
Vláďa čelo narazil,
boule mu hned naskočila,
jako míč veliká byla.
...
Na jedinou obrátku,
auto letí pozpátku.
Veliká to rána byla,
když s ním máma uhodila.
Autíčko, ach auto naše,
teď je z tebe černá kaše.
Olda tiše sebral kola,
šel se učit do Trutnova.
V Tesle potom práce volá,
jde na plné obrátky
Olda se stal zámečníkem
a je konec pohádky.
Náš hrad
Milada Kristanová
Když jsem byla ještě malá,
nechodila do školy,
ku hrám jsme se scházívali
k Fabiánom do stodoly.
Ach kdyby tak ta stodola
mohla všecko vyprávět,
jak se celá strachem třásla,
když jsme začli vyvádět.
...
Však jsme dlouho od té doby
ve stodole nebyli,
a zas jinam každou chvíli
tajně jsme se ztratili.
To vám bylo vyptávání,
kam to zase chodíme,
že přijdem jak kominíci,
uzenkama voníme.
Jednou děda Oldu přistih,
ten Vám ale bědoval,
že prý ten kluk nové prkno
někde k Vrším stěhoval.
Nebylo to jenom prkno,
ztrácelo se víc a víc,
u Fabianů nový hrnec
ztratil se prý jako pšic.
...
Že nevíte, co tam bylo?
Hrad tam na hromadě stál.
Kdo jen ty zdi půlmetrové,
tak vysoko vyrovnal?
Novým doškem střecha hradu
celá byla pokrytá,
z nových prken nová vrata
železem zas pobitá.
potom tiše vešla dovnitř,
síň jak Vladislavský sál,
ani nic tam nechybělo,
snad jen trůn a na něm král.
V jednom koutě sálu stála
zrezavělá kamínka
a na ztraceném pekáči tam byla
bramborová pečínka.
I ten hrnec od Fabiánů
v té komnatě také byl,
že si v něm tu bramboračku k obědu král uvařil.
...
Olda musel hochy pozvat
ve všední den, ve svátek,
museli zdi toho hradu
dovozit zas nazpátek.
Potom děda husté křoví
kolem všecko porazil
a dnes by už nikdo neřek,
že tam kdysi náš hrad byl.
A nám dětem přikázali,
abychom už vícekrát,
na plotech a na hromadách
nestavěli žádný hrad.