Barevný Kotel - neomrzí
Přišel podzim, barví se listí, nádherné jsou javory, vedle sebe uvidíte jeden zbarvený do žluta a vedle soused se červená ve vršku, to by jeden neřekl. A jakmile se začne barvit listí, táhne mě to do Kotelních jam, vloni jsme byla maličko zklamaná, protože některé stromy již vítr listů zbavil, letos jsem si tu barevnou nádheru nechtěla nechat ujít, z Pardubic jsem vyrážela brzy ráno, až k k Pace začalo svítit sluníčko, již od Ulibic však jakoby mlha v kopcích dávala tušit, že čím výše, tím hustější bude. Na cvhaloupce jsem se jen ometla, zatopila, vyložila tašky a vydala se na cestu. Protože se nerada přibližuji autem kamkoliv, vydala jsem se na Dušnici, vystoupala k sv. Jánu nad Františkov a jak jsem si slíbila, že vyzkouším červenou trasu na Dvoračky, tak jsem se též vydala. Stoupání bylo pěkné, paní, která scházela od Míseček, komentovala počasí slovy o čertech svatebčanech, zdálo se, že se mám na co těšit. Ani jsem si v hlavě nesrovnala moc myšlenek a otevřela se lesní cesta s výhledem k Dvoračkám. A jestli jsem doteď potkala jen jednoho živáčka, již cyklisté v sedle a v sedlewch dávali tušit, že tady bude živo. A taky ano, na strmé cestě jsme se tlačili s cyklisty, rodinkami s dětičkami, obdivuji ty tatínky, co vlečou kočár, na zádech krosnu, na krosně ještě sedí synek či dcerka a další dítko popohánějí aspoň slovně. Taky na Dvoračkách bylo nabito, ale jako obvykle obsluha kmitala a tak mi stačila půlhodina na malou přestávku s kyselem, kávou a sledováním cvrkotu na oblíbené boudě. Sice to jednu chvíli vypadalo, že se zvedne šedivý příkrov mraků, ale když jsem se vydala vzhůru ke Kotelním jmám, kapuce se mi náramně hodila. Odměnou byla barevná nádhera - zelenošedé lišejníky, trochu kleče, krásně vybarvené břízy, tmavé smrky, ještě kdyby sluníčko vneslo trochu zlata do těch barev, to by teprve přecházel zrak.
Tentokrát jsem poctivě došla až k rozcestí zelené a modré a tam odbočila směrem k Mísečkám, vydala se dolů k Vítkovicím, kousek po žluté, a někde cestou po zlaté cestě vysvitlo sluníčko.
I napadlo mě, že by stálo za to se vrátit, dlouho se mě ta myšlenka nedržela, což bylo dobře, to už bych další den nevstala vůbec. A tak jsem se napojila na modrou, která mě bezpečně dovedla k hotelu Skála, vzhůru k Rezku, odkud jsem se vydala okolo kapličky domů. Na km to bylo tak akorát, asi 24, nastoupaných radši nevědět, ale moc hezky jsem se prošla. jen jsem myslela, že jsemm v lepší kondici, neb ještě půl týdne jsem cítila nohy. A druhý den? Pršelo! Ideální čas topit v kamnech a lenošit v posteli a přemýšlet o dalších výletech. Jen se bojím - při pohledu na kalendář - že ten další už bude zimní.