Jarní lyže
Ač máme děti již školou nepovinné, vyšlo nám volno na jarní prázdniny. Počasí bylo jarní doslova, sluníčko, tady na horách 12°C, jasno a také vítr se proháněl jen na nejvyšších partiích hor. Tentokrát jsme vyrazili v silné sestavě – Eva K., Laďka K. a já. Laďka se rozhodla pro pěší tůry, což se nakonec ukázalo značně namáhavé, neboť sněhu - a měkkého - bylo na polích a cestách ještě dost a dost.
15.3.2012 - čtvrtek
Lyžařská část se od Laďky oddělila na letišti, kde jsme jí naznačily směr ke kapličce a pak už se vydaly na známou trasu na Dvoračky. Ač již máme tuto cestu notoricky známou, přeci jen na jarním sněhu je to zase jiné. Krásné počasí lákalo k odkládání svršků a nahoře nás čekala káva a výborná domácí houska. V chalupě se nás nemohla dočkat Laďka plná zážitků, u kapličky potkala Toulavou kameru, pro všechny diváky tak bude poutníkem, který umí o kapličce vyprávět. Při tomto povídání jsme zlehka začaly kurs patchworku pro začátečníky.
16.3.2012 - pátek
Laďka se vydala opět po svých a my si objednali „taxi“.Náš Ondra nás ochotně dovezl do Harrachova, kde jsem si chtěla projet trasu přes Voseckou boudu. Ráno byla stopa zmrzlá, tak jsme nejprve vyrazily kousek pěšky. Po chvíli jsme sjely k Mumlavě a napojily se tak na jinou cestu z Harrachova. Po krátkém stoupání jsme dojely ke Krakonošově snídani. Tady se kopec trochu vzpříčil a k Vosecké jsme se zapotily, takže zase – svršky dolů. Nahoře jsme odpočinuly, pojedly a vydaly se až na hřeben, abychom se pokochaly výhledy do Polska i na naši stranu. Bylo jasno a kousek výšlapu tak stál opravdu za podívanou. Cesta podél tyčí vedla k modré obloze a Eva začala ztrácet důvěru k horskému vůdci. Ale naše hory jsou malé, na jedné straně svítí Ještěd a o kousek dál na straně druhé vidíš Sněžku. Však taky po několika metrech jsme vyjeyi na pláň, kde kosodřevina odpočívala hluboko pod sněhem a jen stylový ukazatel hlásil, že stojíme u pramene Labe. Pak už byla cesta jasná – okolo Růženčiny zahrádky šupem na Dvoračky a domů. To jsme se těšili na hezký sjezd dolů k vidlici. Přijíždějíce na Kobylu jsme si libovaly, že už máme zážitky ze dvou krásných výletů a víkend teprve začíná. Večer jsme naše příhody převyprávěly návštěvě a pokračovaly v ručních pracech.
17.3.2012 - sobota
Tentokrát jsme si trochu nadejely – auto jsme parkly k Rezku a vydaly se po stopě k Vidlici, kde jsme však uhnuly na cestu vedoucí k Mísečkám. Místy bylo znát, že se v zimě upravovala rolbou, teď již na ní začal hlodat zub jara. Pocítili jsme to zvláště v prudším sjezdu, to jsme si představovaly, jak by se hezky jelo po uježděném tak akorát zmrzlém prašanu. Možná za rok. Z Dolních Míseček jsme na Horní musely vystoupat po silnici, dalo se to, po krátké pauze – jak jinak než jídelní – jsme se vydaly stoupat po zasněžené silnici k Vrbatově boudě. Vzdali jsme hold Hančovi Vrbatovi, za týden to bude 99 let od osudného závodu. Poté jsme se vydali již osvědčenou cestou kolem Kotle na Dvoračky a dál je to stejné. Stejně hezké. Doma nás čekala unavená Laďka, která si cestu opravdu „užila“. Vydala se od Rezku do Františkova a trochu si to protáhla.
18.3.2012 – neděle
Máme poslední den, po snídani jsme vyrazily za kulturou – do Krkonošského muzea k Janě Pičmanové. Laďka tu ještě nebyla a jelikož miluje staré věci s duší, byla nadšená. My jsme zase spíš hledali, čeho jsme si dříve nevšimli, nebo věci, které máme opravdu oblíbené. V muzeu vládla stále ještě zima, oproti jarnímu sluníčku venku. A tak jsme si nenechaly ujít poslední výlet, malý ale milý, neb vedl ke kapličce. Nabraly jsme trochu léčivé vody, napily se z pramene, vyslovily přání nebo také poděkovaly za ta splněná a cestu jsme si protáhly po Krakonošově stezce na Kobylu, abychom si užily poslední sjezd nad Jestřabou, pak už nás čekalo balení a cesta zpět do Pradubic.
Takový prodloužený víkend je na lyže to nejlepší, tak jsme si slíbily, že jakmile příští rok napadne sníh a budou hlásit pěkně, všeho necháme a opět vyrazíme. Nové trasy se již rýsují, tak si za rok přečtěte, zda nám to vyšlo.