Kotlem
22.10.2011 sobota
Před lety jsme jednoho krásného podzimního dne šli na malý výlet „na hora“ a scházeli jsme Kotelními jámami od Dvoraček na Hormí Mísečky. V paměti mi stále leží nádherné pohledy na barevný Kotel, protože byl opravdu vybarvený podzim. A tím, že jsme byli od „fochu“ – tedy koloristé z textilek nebo výrobců barviv – prožívali jsme barevnost ještě intenzivněji. Od té doby si každý podzim říkám, že bych šla zase ráda touhle cestou znova.
Ale nějak to zatím nevycházelo, buď nebyla chuť vůbec chodit, nebo se šlo jinam, nebo prostě nebyl barevný podzim, i to se někdy stává. Letos mě však naladila cesta Bílým Labem a jak se blížil další víkend na chaloupce, sílilo o předsevzetí, že malý výlet bude to pravé na sobotu. Teď ještě aby měl dobrou náladu i Krakonoš. Hezké počasí na víkend slibovali, možná trochu chladnější, ale slunečné. Předpověď se vydařila, i s těmi ranními mlhami, vyjížděla jsem z Pardubic ráno, celou cestu mě provázela mlha, až jsem se začala bát, že takhle si výletu moc neužiju. Jakmile jsem se však přiblížila k Nové Pace, na obzoru zazářil jasný den, ač ve zpětném zrcátku halila cestu mlha. Bylo to přímo pohádkové.
Za nějakou tu chvíli jsem balila na výlet a zvony oznamovaly poledne (v rádiu), když jsem vyrážela po modré od Rezku k Vítkovicům. Tuhle cestu jsme jednou zkoušeli projet s kamarádkou v zimě, neb stopy lyží tam byly znát, zřejmě ale šel někdo nahoru, obrácený směr nebyl právě ideální. Teď pěšky se šlo dobře, po 2 km se dojde k hotelu Skála, a pokračuje se po modré k rozcestí U Třídomí. Zde si můžeme vybrat kudy na Mísečky, žlutá vypadala, že bude kopírovat silnici, tak jsem si radši rozhodla pro modrou a jala se stoupat lesní cestou. Bylo to opět 2 km, určitě 1,5 do kopce, ale jsme na horách, co čekám. Někde u Černé skály by se modrá měla křížit s červenou, málem jsem to přehlédla, takové to byly dvě pěšinky v lese ... Po červené se zase stoupá, teď už snadněji, buďto je stoupání mírnější, nebo již chytám druhý dech. Cesta vystoupá skoro až na Mechovinec (1074), poté vede dolů s odbočkou k Harrachově skále. Tady je úžasná vyhlídka na Špindlerův Mlýn a Mísečky. Moc se nezdržuji, jsou dvě hodiny odpoledne a touto dobou se brzo stmívá. Je nádherný den, modrá obloha, ani moc nefouká, sluníčko hřeje, jen jinovatka ve stinných místech i odpoledne dává znát, že to s tou teplotou nebude tak horké. A opravdu – na Mísečkách jsou ve stínu pouhé 3°C. Však taky vrcholky mají již bílé čepičky.
Vydávám se po silnici směrem k Zlatému návrší, brzy však odbočím po zelené směrem na Dvoračky. Mám v nohách asi 9 km a jsem v půlce. Přibývají turisté v protisměru, tak mě napadá, že hezká cesta může být z Míseček na Zlaťák autobusem, projít se nahoře a sejít ke Dvoračkám a Kotlem dolů zpět na Mísečky. A žádné stoupání! Zatím je však hezká cesta lesem, probleskuje sluníčko a nefouká. Po chvíli se již pevná
cesta změní v kamenitý chodníček, stromy se rozestoupí a otevře se panorama Kotle. Lišejníky tu jsou se svou krásnou šedozelenou barvou, sytě zelená kleč také, jen to barevné listí mi schází, keříky jsou tu skoro holé. Podzim pokročil, tady už se chystá zima. Však také o kousek výše je chodníček pod sněhem, jinovatka na smrčcích volá zimu, ještě že do protější stráně se opírá sluníčko. Je tu krásně, tak usednu na kamennou lavičku, trochu posvačím, ale tady ve stínu je zima a blíží se hlasy, zase ti turisté. Dva kluci běží dolů jako o závod, další táhne kolo a ptá se po dvou zelených ... Prý to mají být chlapíci v bundách, nevím, sleduju jen přírodu. Panorama Kotle mi mizí za zády a pěšinou v lesním porostu dojdu nad Dvoračky. Po malé zastávce mě čeká známá cesta, teď už trochu moc známá, zbývají mi poslední km (5,5), jsou čtyři hodiny. O půl šesté jsem zpátky na Rezku, poslední foto, tady ty barvy ještě září, na Žalý svítí slunce, ale chaloupka volá, zatopit je třeba. Jsem ráda, že jsem šla, protože v zimě se tudy jít nedá, to si najdeme jiné cesty. A třeba již brzo.
