Letní Dvoračky
Nějak nám ten čas utekl, sníh odtekl před skoro půl rokem a co výlety? Je pravda, že jaro bylo v tomto ohledu k výletům nepříznivé, i když samo o sobě za to nemohlo. Naši touhu po horách jsme si tak chtěli vynahradit v létě, při kursech Desatera. Tentokrát Eva přijela s Milošem a také kamarádkou Laďkou, tu můžete znát z Toulavé kamery o kapličce. I ona se moc těšila na krajinu bez sněhu, zato plnou květů a zpěvu ptáků.
Přijeli v sobotu ráno, po přivítání jsme se přiblížili autem k Rezku, naším cílem byly - jak jinak Dvoračky. Zrovna tuhle sobotu se totiž běžel běh do vrchu, jehož trasa začínala v Rokytnici a závěrečný finiš spočíval ve vyběhnutí stoupání ze sedla pod Dvoračkami nahoru. Miloš je totiž náruživý běžec, maratonec, který vášeň pro běhání šíří úspěšně i do svého okolí. Doběh prvních borců si tedy nemohl nechat ujít. Cestu z Rezku jsme zvolili také proto, abychom vše časově zvládli. Vydali jsme se po zelené naší oblíbenou cestou a u Vidlice odbočili po cyklostezce směrem k Dolním Mísečkám. Byly jsme tu s Evou v zimě a tento výlet tak máme v plánu. Výběrem trasy jsme byla pověřena já, hlásila jsem předem, že jsem ji ještě neprocházela, ale zatím se tím nikdo neznepokojoval. V Dolních Mísečkách jsme se měli vydat po modré do Kotelních jam a tam někde se napojit na zelenou, která vede až ke Dvoračkám. Tolik teorie, ale zelené jsou pláně Kotelní ... Při klesání k Mísečkám Miloš s obavami v hlase podotknul, že ztrácíme výšku. Na to jsem mu s klidem odpověděla, že to se na našich horách stává poměrně často, zvláště když vymyslím trasu přes dvě až tři údolí. Ale to je další příběh.
Došli jsme k silnici a zde jsme hned zamířili po pěkné asfaltové cestě do kopce. Nikoho z nás celkem neznepokojilo, že avizovaná modrá značka není na žádném stromě, a směle jsme začali nabírat výšku. Cesta byla opravdu pohodlná, měla jednu drobnou vadu, po několika km prostě skončila a my se ocitli uprostřed lesa. Co teď? Jít zpátky by znamenalo nejenom opět ztratit výšku, ale hlavně čas. A ten se nám krátil, jestli jsme chtěli stihnout závody. Nezbývalo, než se vydat lesem vzhůru. Chvílema to celkem šlo, les byl prostupný, ale vyskytovala se i místa, která byla úžasně fotogenická, zato méně schůdná. Fotky vystavím ve fotogalerii. Miloš se ujal role vůdce a já to jistila zezadu, úspěšně tím maskujíc, že mi to do kopce moc rychle nešlape. Jen Laďka se občas opožďovala více, ale ta měla dobrý důvod - odjištěný foťák v ruce. A tak jsem zezadu pokřikovala, že směr máme dobrý, že se musíme držet potoka a občas, že již vidím ty kameny, na kterých jsem vloni svačila. Les se posléze rozestoupil a my se ocitli v kotlině plné borůvčí a kosodřeviny. Hustého a vysokého borůvčí a prakticky neproniknutelné kosodřeviny. Ještě jsem trochu znepokojila své spolucestující informací, že v tomto období se mimo vyznačené cesty nemáme vůbec vyskytovat, a že sice nemáme bandasky na borůvky, ale že bychom neměli mít ani modré zuby. Ono tam stejně moc borůvek nebylo.
Jenže teď už se mi opravdu zdálo, že vidím kameny na cestě a chytly ve mně saze a také jsem náhodou natrefila na úzkou vyšlapanou cestu, asi od srnek. A tak jsem byla první, kdo dosáhl vytoužené cesty a v tu chvíli jsme již také zaslechli hlasy turistů v zatáčce na kopci. Moje prvenství mi dlouho nevydrželo, neb Miloš hnán vidinou závodu, který už už hrozil propásnutím okamžiku doběhu nasadil tempo, kterému postačila jen jeho Eva, my s Laďkou jsme šli pouze krokem svižným, co nám kopec dovolil. Ale prvním borcům jsme stihli tleskat též, pak nám bylo odměnou občerstvení na Štumpovce a klidný závěr naší cesty, kdy jsme se plni dojmů vraceli zpět na Rezek. Teď již bylo všem veselo, našli jsme civilizaci a naplnili cíl naší cesty. Své přátele jsem nezklamala, opět se potvrdilo, že cesty se mnou nejsou fádní a nudné a zažili si na vlastní kůži, co znamená pořekadlo - šli jsme zkratkou, bylo to sice delší, ale o to horší cesta.