Mísečky - Béňo a zpět do chaloupky
Sobotní ráno nás zastihlo trochu nevyspalé, po včerejším zpívání se mi do kopců až tak nechtělo, ale mám nové lyže a partnera do nepohody. Což bylo tentokrát doslovné, neb venku fičelo, sněžilo, zkrátka se Krakonoš příliš nevyznamenal. Ale byl plánován výlet z Míseček, kam nás dopravila Jana. Cesta to byla dost krkolomná, spousta sněhu, ale Jana řídila bravurně a řekla bych, že ji auto poslouchalo lépe než mě. Hlavně jsem byla ráda, že nemusím řídit a také by mě už nikdo nedostal do auta na zpáteční cestu.
Nu a tak stojíme na Horních Mísečkách, fičí, sněží, na hřebeny to asi nepůjde, vypadá to málem na zákaz vycházení, takže Evu napadlo, že se pojedeme projet na Rovinka směrem k Benecku. Trasu známe a schováme se v lese. Byl to skvělý nápad, nové lyže si libovaly v upravené stopě, lidí moc na trase nebylo, asi je odradil pohled z okna, vítr si hučel někde v korunách stromů a jen občas pohrozil sněhovou nadílkou shozenou z větví stromů. Dojely jsme až na Benecko, otočily a trochu jinou cestou se vydaly zpět. Na Rovince byla chuť na kafíčko, mají tam výborné preso i vídeň. Lehce v odpoledni jsme dorazily zpět na Mísečky a teď kudy domů. Na té veliké mapě to vypadalo věru na dlouhou cestu - po naší 20 km "projížďce". Slabší povahy by vrávoraly. My jen lehce sestoupaly na Dolní Mísečky, kde začíná cesta k Vidlici a dále na Rezek. S úlevou jsme konstatovaly, že nějaký odvážlivec nám již stopu prošlápl. I tak 2 km do kopce, v hlubším sněhu a klouzajících lyžích bylo náročnější, než jsme si přály. Ale když naberete výšku, musíte ji také ztratit, a tady se ukázalo, jak lyžičky pěkně kloužou, po sjezdu je vše odpuštěno. Od Vidlice už to byl domů kousek, jen nějakých 8 km. Ale významně se šeří. Nejhorší krize však přišla na poslední louce na Jestřabí. První jsem zahučela do sněhu já a okamžitě cítila, že vstávat mi už není třeba, ještěže mě Eva vytáhla. Dodnes se divím jak, za odměnu padla během pár metrů i ona a tu jsem nabízela pomoc já, ale už jsme měly sílu se jen strašně smát. Ani nevím, jak se nám podařilo se ze sněhu vyhrabat a dojít k chaloupce. Ono se řekne 35 km, ale nuda na oválu to rozhodně nebyla. Ještě dnes cítím tu chuť zůstat ve sněhové peřině navždy.